Sen
Pomalu usínám a užívám si beztvarý pocit, kdy se propadám do hlubin spánku. Možná budu i příjemně snít...
... usedám na židli. Matně se mi zdá, že vesnička či spíše městys, ve které se hospoda nachází, je někde v Evropě. Možná uprostřed. Jsem unavený po dlouhé procházce okolní přírodou, kde dominuje hluboký les porostlý smrky a bučinami. Je jaro a právě listnáče krasně svěží světle zelenou barvou probleskují mezi temnějšími větvemi smrků.
Hospodský mi přináší jídelní lístek, který chvilku studuji a po rozvaze, která bývá pro mě jedna z nejtěžích - tedy jaké jídlo si mám vybrat, se rozhoduji pro domácí tlačenku s cibulí. Již se mi sbíhají sliny. Objednávám si také pivo, je z nedalekého malého pivovaru, 11 stupňové a má říz. Slyším zacinkání příboru v ubrousku a již je přede mnou voňavá tlačenka s košíčkem krajíčků chleba a octem v lahvičce a také talířkem s čerstvě nakrájenou cibulí.
Poděkuji a říkám: "Máte to moc hezké, samé nové stavby v okolí, to nebývá zvykem u menších měst a obcí". "To víte, snažíme se, abychom to měli hezké", odpovídá pan vrchní. Chci jej po zásluze pochválit a tak dodávám, že jistě všichni přemýšlí a v konkurenci ostatních obcí předkládají nejlepší projekty, protože vím, že malé vesničky, ale i města nikdy nemají moc peněz na zbyt.
Hospodský se zapýří a v zápětí, protože je lokál prázdný, se ke mně nakloní a s rozesmátou tváří mi odpovídá: "No ono to zase pane není tak těžké, chce to jen vědět kdo je kdo". "To máte pravdu", odvětím, "vždy platilo, že je dobré znát hodně lidí, snažit se, aby lidé měli z kontaktů to nejlepší". Vždyť to z práce zastupitele sám pamatuji, jak bylo důležité o nás vědět, stejně jako přemýšlet a pokoušet se předkládat zajímavá řešení, abychom nejen v soutěži mezi sebou, ale také mezi ostatními městy a obcemi byli co nejlepší.
Pan vrchní se rozhlédne, lokál je stále prázdný, přisedne si. "Víte", škrábaje se na hlavě v řídnoucí kštici, "vidím, že jste z branže, tak vám tedy povím, jak to chodí dnes".
Jsem docela zvědavý a tak se zájmem začínám poslouchat jeho slova.
"To máte tak, nesmíte se bát a musíte znát správné lidi a potom máte nejen pro obec, svou stranu, ale i třeba pro sebe, když chcete. A jsou to jisté a tak velké peníze, které normálně nevyděláte".
"Třeba dotace. Přijde firma, že může zařídit všechno. Necháte to na ní, ona vám řekne, které firmy oslovit ve výběrovém řízení a vy jej jen uděláte. Nějaká firma vyhraje, dílo vám udělá a všichni jsou spokojení. Co na tom, že je stavba třeba o třetinu dražší, než by byla, kdyby se opravdu soutěžilo, ne? "No nevím", namítám, "vždyť to je přece plýtvání s veřejnými penězi, musí jinde zákonitě chybět". "Ale jděte", směje se pan vrchní, "kde žijete? Vaši občané mají opravený kulturák, koho zajímá, jestli byla rekonstrukce drahá, když to vlastně neplatíte?"
Kroutím hlavou a ptám se dál: " No a jak si tedy přijdete na slušné peníze?" Pán na mě mrkne okem, ještě více se nakloní, a skoro šeptem říká: "No jednoduše, z těch peněz přece zůstane něco mě. Berte to tak, že mi je někdo z té firmy, co to staví, přinese třeba v igelitce. A tomu zase třeba jeho subdodavatel, který je řádně zdaní. Proč také ne, když mohl dát cenu tak hezky vysokou a má tak hezký zisk a práci pro lidi. Jasně, že je nenosí jenom mě, ale třeba tomu, kdo rozhoduje o najmenování firem, tomu, kdo má největší vliv na schválení opravy objektu, tomu, kdo to politicky přikryje při schvalování oblastí pro dotace. Co já vím komu všemu. No a já si je také nenechávám všechny. V tomhle penězním toku nejenom dostáváme, ale i dáváme".
"Jak říkám, nemá to chybu, vždyť každý zastupitel rád zvedne ruku pro to, aby se akce udělala, zváště, když jsou na to dotační peníze", dodává s tlumeným pobaveným hlasem.
"No, a když nejsou dotace, tak víte, že taková firma umí najít správné spřátelené firmy z místa i vzdáleného okolí a že na vás bude myslet. Tak uděláte z těchto předvybraných firem zase řádné výběrové řízení, jen ať si klidně komise zkoumá obálky, zdali jsou neporušené a rozhodne o vítězi. Ten vše zrealizuje a všichni jsou spokojení", ještě doplňuje a a se smíchem ukazuje ven na zaparkovaný nový teréňák. "Víte pane kolego, já jsem tady starosta, abyste věděl".
"Ale pane starosto, vždyť vy tak pokaždé vlastně kradete a když fingujete výběrová řízení i na něco, co neplatíte z dotací, ale jen z obecních peněz, okrádáte přímo své spoluobčany, uvědomujete si to?", oponuji. A přidávám: "A jestli si berete peníze vy, tak jste horší než normální zloděj. Ano, jste mnohem horší, protože jste přece složil slib, máte se o své lidi starat a vy je přitom prach sprostě okrádáte", dodávám trochu rozechvělým hlasem.
"Ale jdětě pane kolego se slibem někam", namítá sarkastickým tónem společník, "vždyť o co jde? Lidé vidí, že se něco děje, když to nepřeženete, tak se to nemůže poznat. To je starání se o lidi. Když budete poctivý, tak nemáte žádnou dotaci, tedy asi žádnou a že ušetříte při opravdových výběrech obecní peníze? Proč? Vždyť stačí zvedat třeba daně z nemovitostí, mít peníze z vodovodu, který provozujeme. Jen musíte pěkně lidem vysvětlit, že to jinak nejde a že je to správné. Tak proč to dělat složitě, když to jde jednoduše, ne? Nějaké hledání nejlepšího, nejlevnějšího - kde žijete"?
Pan vrchní se zvedá od mého stolu a jde k příchozím hostům, našincům, se kterými se halasně vítá. Slyším, jak od vedlejšího stolu zazní s hlaholem poznámka:" Jo Václav, to je starosta, ten nám to tu zvelebuje, stará se ještě i o hospodu, hoši, koukněte ven, jak mu hospoda prosperuje. To je přece chlap", slyším ještě s uznáním pronesená slova.
Mám dojedeno, tlačenka byla výborná, ale nějak jsem si jí neužil a zůstává mi podivná pachuť v ústech. Zvedám se od stolu, jdu k výčepu, platím a loučím se s panem hospodským.
"Nashledanou a přijďte zase navštívit náš krásný městys", se spokojeným úsměvem odpovídá na pozdrav a dodává: "Budeme stavět nové hřiště a novou ČOV, vše skoro za 100 milionů, do roka jsme hotoví, tak to potom uvidíte", a s mrkáním oka ukazuje na svůj teréňák.
Pomalu jdu po náměstíčku a přemýšlím o slovech, rozhovoru.
Co když je to tak normální? Copak to nikomu nevadí a nikdo to nevidí? Jak je možné, že všichni mlčí, vždyť tihle starostové, zastupitelé nebo ti, kteří rozhodují o dotacích jen okrádají druhé. Oni tímhle způsobem jen přerozdělují, nic netvoří - žádnou přidanou hodnotu draze postavený kulturák nebo chodník na sídlišti nemá, kromě toho, že je postavený zrovna v tom či onom místě. Ti, co staví nemusí moc s konkurencí soutěžit, ti, co platí nemusí vymýšlet nejlepší projekty. Kam jsme se to dostali?
Podvědomě mi přijde na mysl Masarykovo heslo: "Nebát se a nekrást". Zní nějak hloupě a jakoby nepatřičně. Asi je na místě spíše ono předlistopadové: "Kdo nekrade, okrádá rodinu". Bohužel.
Výletním krokem odcházím pryč z tohoto městečka a stále věřím, byť s velkými rozpaky, že při další zastávce podobná slova od hospodského neuslyším.
Otevírám oči, je ráno a já neosvěžený spánkem vstávám. Matně si vzpomínám, že se mi cosi nehezkého zdálo, ale nejsem schopen si sen vybavit.
Při ranní kávě otevírám Mladou frontu a v regionální části se začtu do titulků: "Kvalitní projekt, nebo známost". "Policii zajímá rozdělení peněz z Unie".
Nezdálo se mi v noci o něčem takovém? Nějak nemohu najít jasnou odpověď.
Robert Zeman, Prachatice 5.3.2010