Prachatice budou mít příspěvek o divoké migraci ve sborníku CEMRu: "A vision of Europe 2030".
Když jsem ještě reprezentoval naše město coby člen Politického výboru CEMR, což je širší vedení zastřešující evropské organizace národních svazů měst a obcí, byl jsem jako každý člen, který se v loňském roce účastnil vrcholného summitu v kyperské Nikósii, požádán o příspěvek, jak vidím Evropu v roce 2030.
Před pár dny mi informovali organizátoři, že byl vybrán do sborníku, který bude k dispozici v rámci Evropy městům a obcím. Je to myslím velká čest pro naše město i pro mě, jakkoliv vedení toho samého města úpěšně udělalo svého času vše proto, abych dále nejen v této čestné funkci pracovat nemohl.
Anglický text najdete zde. Český originál níže. O tom, co je CEMR zde.
Robert Zeman, zastupitel
Evropa 2030
Prachatice, 1. září 2030
V Belgii pobíhá referendum mezi občany, zda zavést povinné zahalování žen na veřejnosti. Výsledky průzkumů ukazují, že valná většina občanů se vysloví pro.
V jiné evropské metropoli sebevražední atentátníci opět zmasakrovali nic netušící cestující na peronu metra. Znovu terorismus s náboženským podtextem.
Evropa volného pohybu osob, zboží a kapitálu již několik let neexistuje. Bývalé členské státy se opět uzavřely svému okolí, množí se konflikty na diplomatické úrovni mezi zeměmi i mezi obyvateli měst, zvláště tam, kde existují velké skupiny obyvatel s odlišnou vírou než je křesťanská.
Evropští státníci plamenně hovoří ke svým národům, avšak problémy divoké imigrace z oblasti mimo Evropu, a nejen je, nedokáží reálně řešit, podobně jako před 14 lety. Miliony lidí, které přišly do Evropy nenašly práci, jsou hluboce frustrovaní, nemají šanci uspět v tvrdé konkurenci původních obyvatel, kteří mají zázemí, finance, znají realitu každodenní tvrdé práce, která je nezbytná k dobrému životu.
Nově příchozí i dospělí, kteří mezitím vyrostli z dětí, co do Evropy přišly v začátku tisíciletí, ale i mnozí starousedlíci nemají šanci nalézt práci, jakokoliv by chtěli pracovat, vzhledem k vzrůstající automatizaci a robotizaci ve společnosti a nárokům na kvalifikaci. Společnost se rozpadá, ti kteří nemají co ztratit se radikalizují co do počtu i do hloubky pocitu společenské nepotřebnosti.
Moderátorka popisuje ozbrojené střety na hranicích Itálie a Rakouska, Česka i Německa, kdy je naprosto nejasné, proč k nim dochází.
Náš Kryštof, kterému je letos 20 let, bude opět sloužit v armádě a spolu s dalšími mladíky bude bránit se zbraní českou hranici. Byl jsem hrdý na to, že v roce 2004 má země - Česko vstoupila do Evropské unie, dnes jsem hluboce rozerván a cítím prohru i vinu za to, že můj syn možná zemře díky chybám a neschopnosti mé generace.
Realitu míru, prosperity a demokracie nám předané předchozími generacemi jsme nedokázali udržet a rozvíjet. Běda těm, kteří jsou slabí ve svých činech...
Otevírám oči, probouzím se zbrocený studeným potem. Co je za den? Je to realita nebo jsem měl strašný sen? Bohu dík, jen ošklivý sen...
Já, 63-letý stárnoucí muž, které velkou část svého života věnoval práci pro své občany - komunální politice, pouštím televizi, vařím kávu pro sebe a manželku, syna. Dcera již několik let žije a pracuje v Bruselu. Brzy zůstaneme se ženou opět sami dva, jak nařizuje koloběh života.
Po očku sleduji a hlavně poslouchám ranní televizní zpravodajství.
Obvyklé hašteření politiků je kolorit, který k demokracii patří. Před lety však dokázaly společně státy Evropské unie zastavit divokou imigraci do Evropy a reálně pomáhat zlepšovat život tam, odkud k nám mířily miliony lidí za snem, který nebyl reálný. Činy, ne slovy.
V evropských městech, městečkách, na venkově našly centrální i lokální vlády sílu skutečně integrovat jedince i rodiny do společnosti. Byla to neskutečně náročná práce pro politiky i občany. Díky tomu je však málo lidí, kteří jen v Evropě žijí a nestali se Evropany. Vůdcové a mluvčí všech církví a náboženství trpělivě a neúnavě vedou své věřící ke snášenlivosti a úctě ke svobodě každého z nás, k toleranci a respektu. Trpělivě učí, že víra pomáhá jednotlivci, nikoliv určuje chod společnosti.
Celé evropské společenství se urputně snaží řešit dopady technologických inovací na zaměstnanost i život každého z nás; zkouší různé cesty, jak uchránit společnost před rozpadem.A daří se jí to.
Bruselské instituce pochopily, že nelze centralizovat, sjednocovat a nařizovat do nekonečna. Mnohé pravomoce byly předány do regionů.
Evropa cílevědomě jde po své cestě míru, svobody jednotlivce i bezpečnosti všech. A dokáže je i společně rázně vojensky hájit, je-li to nezbytné. Je to cesta nelehká, neskutečně náročná na politiky i prosté občany. Tak jako v dobách poválečných, kdy zárodky Evropské unie vznikly a rozvíjely se.
Hluboce oddechnu při vzpomínce na dnešní sen. Mám štěstí podložené činy, tvrdou prací naší generace Evropanů. Mohu klidně stárnout se svými problémy, zdravotními potížemi, ale vím, že mé děti, stejně jako děti mých sousedů mají reálnou šanci prožít mírový a svobodný život ve staré dobré Evropě.
A to není vůbec málo, nemyslíte?